Červenec 2010 je tady a s nim moje výročí. Před deseti lety jsem v Tribu, tenkrát ve vypůjčenejch prostorách studia U lužického semináře pod Karlovym mostem, píchnul svůj první piercing, za kterej sem inkasoval vejplatu. Do teď si ho samozřejmě pamatuju. Byl to jazyk, nechal si ho dělat nějakej Yankee, tři jeho kámoši mi čuměli přes rameno a dělali bordel. Když odešli, vylez jsem před krám, zapálil si cigáro a rozklepal se. Ven za mnou vylez bejvalej kolega, tater Tarlio, viděl jak jsem mimo, a tak mi povídá, tenkrát ještě špatnou češtinou: „Dej cygo, diky. Když ja delal prvný kerka na zákaznyk, moje ruce se klepaly, že sem nemoch dat jehla do gryp vole!“, potáhnul si, cvrnknul zbytek cíga na druhou stranu ulice a zase zalez. A já si řek, že asi chtěl i dodat, že to příště bude snazší a snazší a s touhle domyšlenou podporou sebe sama jsem cvrnknul cigáro na druhou stranu ulice a zalez jsem za Tarliem. Ten den jsem se vydal na dlouhou cestu Tribem, během který jsem poznal spoustu bezva lidí, ať už z řad kolegů, zákazníků nebo dokonce i sousedů, se kterejma se zdravim když s cigárkem vysedávám před studiem. Dlouhejch deset let… Spousta lidí se mně poslední dobou ptá, jestli mě to pořád ještě baví. Odpovídam že jo. Možná mě nebaví jezdit každej den do práce a sem tam bych se radši ulil jako jsem to dělával ve škole, ale samotnej zákrok a pohled na výslednej efekt, stejně jako pohled na šťastnýho zákazníka, to mě pořád baví. Baví mě, že něco doopravdy umim. Jasně, i mistr tesař se někdy utne, ale někdy, když na někom vidim špatně udělanej piercing, baví mě vědomí, že bych to prostě udělal daleko líp. Jindy mě baví zákazník šokovanej skutečností, jak rychle a prakticky bezbolestně jsem mu piercing udělal, protože znal nebo čekal něco jinýho. Jsem rád, že se mi podařilo něco, co se nepovede úplně všem, a to že se živim něčim, co mě baví. Jediný co mě mrzí je, že nemam ani páru kolik jsem za tu dobu moch udělat piercingů. Je to samozřejmě ješitnost, ale vědět kolik a kterejch zákroků mam za sebou by mě prostě zajímalo. Například i proto, že v očích křesťanský víry dopomáham k ničení těla, jakožto božího díla, který je nedotknutelný, tak jestli snad jednou opustim ateismus, tak abych měl alespoň představu, kolik otčenášů a zdrávasů bych musel stihnout odříkat než bych smyl svoje "hříchy". Holt jsem si měl dělat zářezy…
Nicméně, timhle bych chtěl poděkovat všem kámošům, který se ode mě nechali propichovat ještě před Tribem, čimž mě na tuhle cestu nasměrovali. Jardovi, mýmu učiteli a mentorovi, kterej mě po ní celou dobu doprovázel a bez kterýho bych se svojí profesionalitou došel leda tak do prdele, totiž do pekla. Můj dík si zasloužej i rodiče, u kterejch jsem po nesčetnejch hádkách přecijen našel pochopení a podporu a v poslední řadě chci poděkovat všem, co si mě vybrali za svýho piercera, protože bez vás by to samozřejmě nešlo. No a jestli mě během následujících deseti let nepřejede autobus, rok 2012 bude jenom dalšim nezáživnym datem nebo se internet nezhmotní a nezačne válčit s lidskou rasou, dá se předpokládat, že v červenci 2020 napíšu: Červenec 2020 je tady a s nim moje výročí. Před dvaceti lety jsem v Tribu, tenkrát ve vypůjčenejch prostorách studia…..
Punky
Žádné komentáře:
Okomentovat